Historie tetovacího flashe: od námořníků k digitálnímu objevování
Od pověr námořníků přes flashové archy na stěnách studií až po digitální objevování: jak flash ovlivnil to, jak si lidé vybírají tetování.
Před Instagramem, před online portfolii a dříve, než mohli tatéři ukazovat svou práci celému světu, existovala stěna.
V tetovacích studiích ukazovaly archy s kresbami všechno od kotev a orlů po růže, lebky, pin-up dívky a mýtická stvoření. Klienti je procházeli, vybrali si motiv a rozhodli se, co chtějí nosit na kůži.
Těmto kresbám se říkalo tetovací flash. Staly se jednou z nejrozpoznatelnějších částí tradiční tetovací kultury. Ale jejich historie je mnohem víc než hotové motivy. Je to příběh námořníků, kočovných umělců, obchodní vynalézavosti a vizuálního jazyka, který putoval přes oceány.
Námořníci, pověry a příběhy na kůži
Dlouho předtím, než se flashové archy rozšířily v amerických studiích, nosili námořníci rozpoznatelnou sbírku symbolů.
Kotva mohla představovat spojení s mořem. Loď mohla připomínat těžkou plavbu. Vlaštovka tradičně znamenala 5 000 ujetých námořních mil, takže dvě vlaštovky mohly značit 10 000 mil na moři.
Některé symboly měly podivnější původ. Tetování s prasetem a kohoutem je jedním z nejneobvyklejších příkladů. Námořníci si někdy nechávali dělat prase na jedné noze a kohouta na druhé v domnění, že je ty obrazy ochrání před utonutím.
Podle stránek o dědictví amerického námořnictva může pověra sahat do éry plachetnic, kdy se prasata a kohouti vozili na lodích v dřevěných bednách. Když loď klesla ke dnu, bedny mohly plavat, a zvířata tak patřila k nemnoha přeživším. Je to lidové vysvětlení, nikoli doložený fakt, ale tetování se stalo jakýmsi talismanem štěstí. [1]
Tyto motivy nebyly jen dekorací. Vyprávěly o zkušenosti, identitě, víře a někdy o celém vztahu námořníka k moři.
Jak lodě putovaly mezi přístavy, putovaly s nimi i tetovací tradice.
Když se tetovací motivy staly byznysem
Koncem 19. a začátkem 20. století se profesionální tetování rozvíjelo v přístavních městech a komerčních studiích.
Jednou z osob spojovaných s vývojem a šířením flashe byl Lewis Alberts, často zvaný „Lew the Jew“. Jeho kresby a tištěné archy pomohly zpřístupnit motivy tatérům mimo jeho vlastní studio. Prameny se rozcházejí v tom, kdy přesně jeho flashové archy poprvé vznikly, ale jeho role v jejich šíření je široce uznávána.
Místo toho, aby každý umělec musel vytvářet každý motiv od nuly, bylo možné flashové archy kupovat, vystavovat a znovu používat. Tatéři si také mohli motivy vyměňovat a rozšiřovat tak nabídku pro své klienty.
Vznikla tak jakási raná vizuální síť mezi tetovacími studii.
Měla praktický důvod. Mnoho zákazníků, zejména námořníků, mělo v přístavu málo času. Zeď plná hotových motivů jim umožňovala vybrat rychle, místo aby trávili hodiny rozhovory o zcela individuálním obrazu.
Systém také zpřístupnil tetování umělcům, kteří chtěli založit živnost, aniž by museli sami vytvořit celý katalog. [2]
Percy Waters a pohled do mysli tatéra
Jedna z nejfascinujících historických sbírek patří Percymu Watersovi, tatérovi z Detroitu, který působil na počátku 20. století.
Muzeum The Henry Ford uchovává mimořádnou sbírku jeho materiálů. Je mezi nimi flashové portfolio s přibližně 277 plnobarevnými akvarelovými motivy a také původní skici.
Kresby zahrnují květiny, srdce, plachetnice, portréty, zvířata, draky, náboženské postavy a symboly štěstí. Některé jsou známá témata tradičního tetování, jiné odrážejí populární kulturu a představivost své doby.
Sbírku činí zvlášť zajímavou to, že nabízí pohled na to, jak tatér pracoval: od prvních nápadů na papíře až po dopracované motivy předkládané zákazníkům. Ukazuje, jak se tetování vyvíjelo v profesionální řemeslo s vlastní vizuální kulturou. [3]
Cap Coleman a tetovací studio jako galerie
Další důležitou postavou byl August „Cap“ Coleman, který kolem roku 1918 otevřel své studio v Norfolku ve Virginii.
Norfolk byl rušný přístav, a tedy přirozené místo pro tetovací podnik obsluhující námořníky a další cestovatele.
Tetovací salon na West Main Street, Norfolk, Virginie, 1941. Foto: John Vachon, Library of Congress.
Colemanova díla jsou uchována v The Mariners' Museum. Zvlášť zajímavým kusem je velký akvarelový arch, který muzeum zadalo v roce 1936 a který nese název Designs of the Tattooers Art. Muzeum má také fotografie jeho průčelí ze stejného roku s výlohami pokrytými flashovými archy. Tatéři tedy používali vizuální merchandising k přilákání zákazníků dlouho před sociálními sítěmi.
Colemanova kariéra také ukazuje, jak zranitelné mohly být tetovací podniky vůči místním předpisům. Po druhé světové válce Norfolk tetování zakázal a Coleman i další tatéři museli město opustit. [4]
Od zdi k telefonu
Po celá desetiletí byly flashové archy klíčové pro to, jak studia prezentovala svou práci. Visely na zdech, vyměňovaly se mezi umělci a někdy se sbíraly jako originální umělecká díla.
Dnes probíhá objevování tetování jinak. Lidé procházejí Instagram, digitální portfolia a online platformy a často hledají konkrétní styl nebo umělce, než navážou kontakt.
Ale základní myšlenka nezmizela: lidé stále objevují tetování tím, že se dívají na motivy.
InklouMatch přenáší tuto tradici do digitálního prostředí s funkcí Párování podle flashů. Klienti mohou prozkoumávat flashové motivy podle města, označovat ty, které se jim líbí, a objevovat tatéry spojené s těmito motivy.
Místo výběru z archu na stěně studia může klient nyní objevovat práci různých umělců a najít někoho, jehož vizuální styl odpovídá jeho zájmům.
Technologie se změnila, ale vztah zůstává povědomý. Kresba upoutá něčí pozornost, vzbudí zájem o konkrétního umělce a může se stát výchozím bodem tetování.
Od akvarelových skic Percyho Waterse po digitální flashové sbírky je historie flashe také historií toho, jak umělci zviditelňují svou práci.
Zeď se stala obrazovkou. Spojení mezi kresbou, umělcem a člověkem, který ji nosí, je stále v centru tetovací kultury.
Zdroje
1. U.S. Naval History and Heritage Command, „Sailors' Tattoos“ (history.navy.mil, Customs and Traditions).
2. Tattoo Archive, „Lewis 'Lew the Jew' Alberts“ (tattooarchive.com/history/alberts_lew_the_jew.php).
3. The Henry Ford, „An Artist with the Needles“ (thehenryford.org/collections/explore/articles/tatoo-history-at-thf).
4. The Mariners' Museum, Designs of the Tattooers Art, August „Cap“ Coleman, 1936, inventární č. 1936.166.20 (marinersmuseum.org/2020/10/tattooinga-dead-art/).